V podstatě za to všechno ale může zase jenom ta má Šáruška, protože mi začala kupovat nový granulky, co mi teda šmakujou moc a moc, a tak veškerý chvilky doma trávím špízováním pytle s krmením, a občas si to zpestřím kontrolou šuflátka s pamlskama...

Neméně významnou aktualitou je, že všední večery už je při venčení tma jak v pytli, což paničku moc neba. Zato mě hrozně, protože můžem se Sinďulí vyvádět lotroviny, za který nás nikdo nepotrestá, protože nejsou vidět .

©2009 Veronika Pospíšilová

Minulou sobotu se nám paničky hecly, a že by to chtělo nějakou velikou a náramně zajímavou vycházku. Jak řekly, tak udělaly, a tak jsme se dopoledne společně se Sindynkovou nasáčkovaly do samohybu se situací smířené Borinkesinkové a za radostného kvikotu všech přítomných vyrazily na dobrodružnou expedici. Po zhruba půlhodině navigačních snah, sosání z okna a bedlivého hlídání obsahu Kesinčina žaludku jsme se přešťastně vykotrmelily na náměstí Lomnice u Tišnova a začaly se rozhlížet po cestě, jež byla naším cílem - stezce Járy Cimrmana.

Plahočení stezkou jsme zahájily zcela stylově čekáním u místního prasečáku, než se k nám připojí Verčomáma, během čehož jsem stihla paničku ujistit o mé neskutečné radosti z výletu nadšeným skákáním. Přestože díky mému počínání panička po chvíli skvěle splývala s okolním prostředím rozbahněného pole a mohla v nenápadnosti směle soupeřit s místní divou zvěří, úsměv se jí pozvolna vytrácel. Vzhledem také k jejímu nosu plnýmu rýmy, pískajícím plicím a rudolícímu obličeji lze snadno hádat, že byla spíš než na vejšlap zralá na záchytku a svěrací kazajku. Brala to ale statečně a potácivým krokem se mlčky ploužila přírodou ne nepodobna lesní žínce po fetu. To my psiska jsme se vyblbly do sytosti a vychutnali si celičkou stezku od náměstí až po cílový bod v podobě Cimrmanova poHlaví.

No zkrátka a dobře - dobrá věc se podařila - paničky byly uštvány, srandy byl nejeden kopec a neméně tak dobré nálady. Úkol pro příště: sehnat soumara na občasné poponášení znavené paničky a stálé poponášení barelu kofoly a řízků z domova.

©2009 Veronika Pospíšilová

Poslední říjnovou neděli se prý měnil čas... Nevím teda na co se přesně měnil, ale jistojistě vím, že jsem se venčákovala o hodinu dýl, díky paniččinýmu zmatení . A to se vyplatí, noné? A abych nezapomněla co už umím, vypravily jsme se do Řečkovic na prima lovecký výcvik s Peťkou.

Sváteční středu jsme brzičko po ránu po mírném přemlouvání nastartovaly naše červené přibližovátko a po chvíli bloudění našly Honzíka se Safí, postávající bezprizorně u Kauflandu :). To už mi bylo jasné, že se bude něco náramného dít. A taky že jo. Vylodili jsme se u cvičáku Rybníčku a panička konečně prozradila že musím být moc hodná, protože jsem na zkouškách poslušnosti, a tak se mám chvilku zkusit chovat jako velká. Tak jsem to teda zkusila a vyplatilo se mi to hodnocením Prospěla výborně. Doma pak ze mě měli všichni velkou radost a já se mohla dmout pýchou, přestože tomu trošku nerozumím - dyť já jsem přece hodná fůrt né?  Safince se zkoušky taky moc povedly, a tak jsme mohly být právem spokojené a vypravit se na příjemnou procházku. Mým výsledkem se můžete pokochat tady a na závěr mi dovolte poděkovat pořadatelce za zvládnutou organizaci, příjemný den a celkovou vstřícnost .